Populárně naučná literatura

 
Kniha radosti

Kniha radosti

Autor: Douglas Carlton Abrams, Desmond Tutu, His Holiness the Dalai Lama
Nakladatelství: JOTA
Počet stran: 336 stran
Jazyk: český
Formát: Lze měnit formátování a velikost textu info
Běžná cena 348 Kč ušetříte 43% ebux cena 198 Kč
Dostupná pro:
 
Wooky
Kindle
PocketBook
ePub
 
 
 

Více o e-knize Kniha radosti

Jak být trvale šťastný v dnešním proměnlivém světě

 

„Pokud sám sebe vnímáte jako obyčejného člověka, jednoho ze sedmi miliard, není důvod mít pocit, že byste se měl chovat, jako byste byl někdo výjimečný. Ať už jsem s královnou nebo králem, prezidentem, premiérem či žebrákem, vždy mám na paměti, že jsme všichni stejní.“

Svět kolem nás se rychle proměňuje, jsme svědky tragédií celosvětového významu, katastrof, (nejen) osobních neštěstí, nemocí, smrti – lze vůbec v takovém světě, v takové době prožívat radostný život a nenechat strasti, aby nás pohltily? Ano, lze pracovat na tom, abychom i v tom špatném uměli najít něco, co nás posouvá dál. Lze cvičit náš přístup k sobě samým a k ostatním kolem nás. Kniha radosti zprostředkovává dlouholeté zkušenosti dvou neuvěřitelných mužů, kteří navzdory nepředstavitelně těžkým životním zkouškám zůstávají veselými, nezbednými, soucitnými, odpouštějícími a neztrácejí víru ve všechny lidské bytosti.

Douglas Abrams mistrně propojil životní příběhy dvou blízkých přátel – Jeho Svatosti dalajlámy a arcibiskupa Desmonda Tutua, jejich odpovědi na otázky týkající se překážek na cestě k radosti, pokory, humoru, odpuštění, vděčnosti, soucitu, velkorysosti a mnoha dalšího s vědeckými poznatky, které se probíranou tematikou zabývají. Kniha provází čtenáře cestou od zaměření na , mně, moje k zaměření na my, nám, naše. Ukazuje nám, jak se poučit z utrpení (ať už vlastního nebo utrpení kolem nás), popřípadě jak si uvědomit, že jsme součástí velkého společenství a že v ničem, co prožíváme, nikdy nejsme a nebudeme sami. Nikdo z nás nedokáže uniknout utrpení. To však neznamená, že nemůžeme prožívat radost. Netrapme se kvůli věcem, které nedokážeme změnit. „Pokud s tím lze něco udělat, jaký je důvod ke sklíčenosti? Pokud se nic dělat nedá, k čemu je být sklíčený?“

Nechte se pohltit moudrostí dvou „veselých kop“, které se umějí zasmát samy sobě, udělat si legraci ze svého velkého nosu nebo ze špatné angličtiny a které vám jakoby mimoděk otevřou oči, rozesmějí vás i rozpláčou.

 

***

 

Tändzin Gjamccho, Jeho Svatost 14. Dalajláma, je duchovním vůdcem tibetského lidu a hlavou tibetského buddhismu. Narodil se v roce 1935 v severovýchodním Tibetu a jako převtělení svého předchůdce byl identifikován ve svých dvou letech. Od roku 1959 žije v indické Dharamsale, kam byl nucen odejít během nepokojů v Tibetu. Mimo jiné se zabývá kultivací základních lidských hodnot, propagací laskavosti a soucitu, mezináboženského porozumění a světového míru.

Desmond Mpilo Tutu, emeritní arcibiskup Kapského Města, je vůdcem v kampani za spravedlnost a rasové usmíření v Jižní Africe. Narodil se v roce 1931 v Jihoafrické republice. V období apartheidu se angažoval v boji proti porušování lidských práv. Věnuje se šíření učení lásky a soucitu pro všechny a mimo jiné boji proti rasismu, sexismu, homofobii a transfobii. Jako předseda Jihoafrické komise pravdy a usmíření se zabýval rozvojem zemí postižených občanskými konflikty a útlakem.

Douglas Abrams pracuje jako spisovatel, redaktor a literární agent, je dlouholetým spolupracovníkem Desmonda Tutua. Mimo jiné jako prezident kreativní knižní a mediální agentury pomáhá šířit myšlenky o rozvoji a změně současného světa. Věří, že knihy a média mají moc ovlivňovat kulturu a přispívat k vytváření informovanějšího a spravedlivějšího světa.

 

***

 

„Tito muži vědí, o čem mluví. Dalajláma prchnul před Číňany, kteří napadli Tibet, a většinu svého života prožívá v exilu. Tutu je bojovníkem za lidská práva, jehož práce částečně vedla k pádu apartheidu v Jižní Africe a který byl součástí snah o pravdu a usmíření v této zemi. Tito muži trpěli, v osobním i veřejném životě. Stále jsou však odhodláni žít život naplněný radostí. Vyzývají nás k tomu samému.“
New York Journal of Books

 

„Abrams dává prostor dvěma mužům se silnými hlasy a jejich vášnivým diskusím o překážkách na cestě k radosti (strachu, hněvu a nepřízni osudu) a o cestách ke kultivaci všeobecné duševní pohody, k čemuž jako základní rámec využívá ‚osm pilířů radosti‘.“
Publishers Weekly

 

 „V podstatě lze říci, že čím víc dáváme, tím víc získáváme, a čím víc si bereme, tím víc ztrácíme. Kdo toto zná, ví, jaké potěšení přináší dávání druhým. Tutu a dalajláma jsou ztělesněním této myšlenky a životním posláním každého z nich je šíření soucitu a vděčnosti do světa, přinášejíce nesmírnou radost milionům lidí.“
VailDaily

 

ZAJÍMAVÉ ÚRYVKY K PROPAGACI, popř. NA OBÁLKU

„Jedna z mých technik pochází od prastarého indického učitele,“ pustil se dalajláma do odpovědi na arcibiskupovu otázku. „Učil, že když prožíváte tragickou situaci, zamyslete se nad ní. Pokud neexistuje způsob, jak tuto tragédii překonat, pak nemá smysl se příliš trápit. Takto k tomu přistupuji.“ Dalajláma se odvolával na indického buddhistického učence Šántidévu z 8. století, který napsal: „Pokud s tím lze něco udělat, jaký je důvod ke sklíčenosti? Pokud se nic dělat nedá, k čemu je být sklíčený?“

Arcibiskup se hlasitě zasmál, snad proto, že mu připadalo až příliš neuvěřitelné, že by si někdo mohl přestat dělat starosti jen proto, že to nemá smysl.

***

Edith Eva Egerová vypráví o tom, jak ve stejný den navštívila dva vojáky ve vojenské nemocnici William Beaumont Army Medical Center ve Fort Bliss. Oba byli paraplegici, kteří ochrnuli na obě dolní končetiny. Měli stejnou diagnózu a stejnou prognózu. První z nich, veterán Tom, ležel na posteli stočený do klubíčka, uzavřený vůči životu a roztrpčený svým osudem. Druhý, Chuck, seděl v kolečkovém křesle a vysvětloval jí, že má pocit, jako kdyby dostal druhou šanci. Když ho v kolečkovém křesle vozili zahradou, uvědomil si, že má blíže ke květinám a může se dívat svým dětem přímo do očí.

***

Manželství, dokonce i ta nejlepší, anebo možná právě ta nejlepší, jsou neustálým procesem vyřčeného i nevyřčeného odpouštění.

***

„Každý den, když se probudíte, připomeňte si: Mám to štěstí, že jsem naživu. Mám drahocenný lidský život. Nebudu jím plýtvat,“ říkával často dalajláma.

***

Smáli se dalajláma s arcibiskupem proto, že byli šťastní, nebo byli šťastní proto, že se smáli?

***

Když byl s Hintonem natočen rozhovor v americkém televizním pořadu 60 minut, zeptal se ho moderátor, zda měl někdy vztek na ty, kvůli kterým skončil ve vězení. Odpověděl, že všem, kdo ho do vězení poslali, odpustil. Moderátor se nevěřícně zeptal: „Ale vždyť vám vzali třicet let života. Jak se na ně můžete nezlobit?“

Hinton odpověděl: „Kdybych na ně byl naštvaný a neodpustil jim, znamenalo by to, že mi vezmou i zbytek života.“

***

„Říkal jste, že jsem rošťák,“ pokračoval a pokývl na arcibiskupa. „Na jednom významném mezináboženském setkání v Dillí seděl vedle mě jistý vysoce postavený indický duchovní. Takhle...“ Dalajláma se strnule narovnal a napodobil škrobenou a zamračenou tvář. „Říkal, že jeho místo by mělo být výš nad ostatními. Jak říkáte tomuhle?“ zeptal se dalajláma a poklepal na spodek svého křesla.

„Nohy,“ přispěchal arcibiskup na pomoc.

„Dobrá, tak tedy nohy jeho křesla nebyly dost dlouhé, a tak pořadatelé museli přinést nějaké cihly, aby křeslo podložili a duchovního umístili výš. Celou tu dobu, co jsem seděl vedle něho, byl nehybný jako socha. Pak mě napadlo: ‚Kdyby se tak uvolnila jedna z cihel a on se svalil, pak bychom teprve viděli, co by se stalo…‘“

„A uvolnil jste tu cihlu?“ nevěřícně se zeptal arcibiskup.

„Nó, kdybych byl mohl…“

„Tak to vám nevěřím.“

„Modlil jsem se k Bohu: ‚Prosím, jen ať se to křeslo převrátí‘. Možná že pak by se ten duchovní začal chovat jako normální lidská bytost.“

Dalajláma i arcibiskup se rozchechtali.

***

Do Mrtvého moře na Středním východě přitéká čerstvá voda, ale protože moře nemá odtok, žádná voda z něho neodchází. Moře přijímá krásnou čistou vodu z řek, která se v něm ale zkazí. A to je důvod, proč je to Mrtvé moře. Přijímá, ale nedává dál. I my takhle fungujeme. Myslím tím, že když dostáváme, musíme dávat dál. Štědrost je koneckonců ten nejlepší způsob, jak být čím dál radostnější.

***

Takže se zdá, že za peníze si můžeme koupit štěstí, pokud je ovšem utratíme na potřeby jiných lidí. Výzkumnice Elizabeth Dunnová a její kolegové zjistili, že lidé zažijí větší štěstí, když utrácejí peníze za jiné, než když utrácejí za sebe. Dunnová také zjistila, že u starších lidí se zvýšeným krevním tlakem dochází k jeho snížení, když dostanou za úkol utratit více peněz za druhé než za sebe. Jak vysvětloval arcibiskup, dostáváme tím, že dáváme.

***

Jen se modlit nebo spoléhat na náboženskou víru nestačí. To sice může být zdrojem inspirace, ale pokud jde o sedm miliard lidských bytostí, nestačí to. Bez ohledu na to, o jak vynikající náboženství jde, žádné z nich nemůže být univerzální. Takže musíme najít jiný způsob, jak tyto hodnoty podporovat.

Myslím, že skutečně jediným způsobem je, jak již bylo řečeno, vzdělání. Vzdělání je univerzální. Musíme naučit lidi, zejména mládež, kde hledat zdroje štěstí a spokojenosti. Musíme je naučit, že hlavní zdroj štěstí je uvnitř. Není ve strojích. Není v technologiích. Není v penězích. Není v moci.

Nemluvíme o nebi, o pekle, ani o buddhistickém osvícení či spáse; to všechno je příliš daleko. Takže naše kniha je součástí tohoto důležitého procesu. Jejím cílem je pomoci šířit poselství, že láska, laskavost a cituplnost jsou zdrojem radosti a štěstí.

 

 

UKÁZKA (ve finálním wordu s. 34–37, kap. Zoufalství: Svět je v takovém chaosu)

Bylo na čase, abych se zeptal na otázku, která nejvíc zajímala lidi ze všech koutů světa. Nejčastější otázka, kterou lidé chtěli, abych položil, se netýkala radosti, ale smutku, a netýkala se jich, ale druhých. „Lidé z celého světa chtějí vědět, jak radostně žít ve světě plném smutku a utrpení. Žena jménem Dawn se ptá: ‚Svět je v takovém chaosu – války, hladovění, terorismus, znečištění životního prostředí, genocida. Bolí mě srdce, jen když na tyto problémy pomyslím. Jak najít radost uprostřed tak obrovských světových problémů?‘“

„Máte přednost, jste starší,“ řekl dalajláma a ukázal na arcibiskupa.

„Člověk dává najevo své lidství tím,“ začal arcibiskup, „že sám sebe nechápe v izolaci od ostatních, ale jako součást ostatních. Často jsem plakal kvůli věcem, jako jsou právě ty, které jste zmínil.

Bůh nás stvořil a řekl: Jdi, mé dítě. Máš svobodu. A Bůh si svobody tak neuvěřitelně cení, že by byl mnohem raději, kdybychom šli svobodně do pekla, než aby nás nutil jít do nebe.

Ano, jsme schopni těch nejstrašnějších zvěrstev. Jejich seznam je nekonečný. A Bůh pláče a bude plakat tak dlouho, dokud nepřijdou ti, kteří řeknou: ‚Já se chci pokusit něco změnit.‘ Je dobré si uvědomit, že my lidé máme i nepředstavitelnou schopnost konat dobro. Vezměte si třeba takovou organizaci, jako jsou Lékaři bez hranic. Proč tam jdou? Klidně mohli zůstat ve Francii nebo kdekoliv jinde a provozovat si tam skvělou lékařskou praxi. Ale to oni ne! Místo toho jedou do některé z těch nejchudších zemí.

Řeknete si, já přece nejsem schopen změnit úděl všech těch lidí. Ale pak se rozhlédnete a vidíte doktory a sestry z jiných částí světa, kteří do krizových situací jdou, a dobrovolně. Zažili jsme to s ebolou. Lidé jdou do velmi nebezpečných oblastí. Pocházejí ze zemí, kde se ebola nevyskytuje, a nemají sebemenší důvod jít do Sierra Leone nebo kamkoli jinam. Ale jdou a ukazují nám tím, čeho jsme všichni schopni. Zprostředkovávají nám možnost spojit se s těmi trpícími a co možná nejvíc se snažit přispět k vytvoření toho, co jsme – společenstvím lidí plných soucitu.

Co můžeme udělat, abychom tuto situaci pomohli změnit? V některých případech nemusíme být schopni toho udělat hodně, ale začněme tam, kde jsme, a dělejme to, co můžeme. Ano, buďme zděšeni. Bylo by opravdu strašné, kdybychom se dívali na všechny ty hrůzy a řekli si: ‚Hm, vždyť je to jedno, na tom přece nezáleží.‘ Je úžasné, že můžeme být zoufalí. Je to součást naší velikosti, že jsme zoufalí kvůli údělu někoho, kdo není rodina v běžném smyslu. A přesto cítíme úzkost úplně stejně, jako kdyby našimi rodinnými příslušníky byli. Je neuvěřitelné, jak soucitní a velkorysí dokáží lidé být.

Když se přihodí katastrofa jako třeba teroristické útoky 11. září 2001, uvědomíme si, že jsme rodina. Jsme rodina. Ti lidé z Dvojčat Světového obchodního centra v New Yorku jsou naše sestry a naši bratři. A přestože nás to může překvapit, i piloti těch letadel jsou naši bratři a naše sestry. Vzpomeňte si na tsunami, a co se vám vybaví? Záplava lásky a soucitu a péče! Neznáte osobně jedinou z obětí. A přesto dáváte a dáváte. Protože takoví jsme, protože to je naše podstata.

Po 11. září byste čekali, že ti, kdo nenávidí Ameriku, budou zářit škodolibostí. Ale škodolibou radost projevovalo jen velmi, velmi, velmi málo lidí. Lidé byli hluboce, hluboce zarmouceni.

Kdyby americký prezident nebyl nařídil odvetné útoky, možná bychom dnes měli úplně jiný svět. My ho samozřejmě nakonec mít budeme, o tom není pochyb. Stačí se podívat na jakoukoli jinou tragédii. Když jsou při důlním neštěstí v Rusku horníci uvězněni pod zemí, lidé neříkají ‚neumím rusky‘ nebo ‚vždyť já ani nevím, kde na mapě to místo vlastně leží‘. Ale jako první reakce naskočí soucit.“

Arcibiskupovo a dalajlámovo pevné přesvědčení, že se nakonec dočkáme jiného světa, bylo zarážející. Několik měsíců po rozhovorech jsem byl na návštěvě u arcibiskupa v Jižní Africe zrovna v době, kdy se Paříž otřásala teroristickými útoky. Tolik lidí si zoufalo nad zjevnou nelidskostí lidstva. Když jsem se ho ptal, co by se dalo říci těm, kdo prožívají podobné zoufalství, odpověděl: „Ano, máme neúspěchy, ale musíte všechno udržet v perspektivě. Svět je čím dál lepší. Přemýšlejte o právech žen a o tom, že otroctví bylo považováno za morálně oprávněné ještě před několika sty lety. Chvíli to trvá. Rosteme a učíme se, jak být soucitní, jak být laskaví, jak být lidmi.“

Téměř na den o měsíc později se svět sešel v Paříži, kde na Konferenci OSN o klimatické změně přijal právně závazné celosvětové dohody, které překonaly národní rozdíly a ekonomickou chamtivost a poskytly nám vyšší šanci na přežití. Arcibiskup často s oblibou cituje jednoho ze svých hrdinů, Dr. Martina Luthera Kinga Jr., který taktéž citoval slova jednoho ze svých hrdinů, pastora Theodora Parkera, jenž se v první polovině 19. století zasazoval o zrušení otroctví v USA: „Oblouk mravního vesmíru je dlouhý, ale ohýbá se směrem ke spravedlnosti.“

„Možná, že bych se zde mohl zmínit o něčem ze své vlastní zkušenosti,“ připojil se dalajláma. „O datu 10. března 2008.“ Každý rok si tibetská exilová komunita připomíná výročí povstání Tibeťanů proti čínské okupaci kampaní Vlajka pro Tibet. Toto neúspěšné protičínské povstání v roce 1959 vyústilo v odchod dalajlámy do exilu. V roce 2008 se před zahájením olympijských her v Pekingu týdenní nenásilné protesty přeměnily v krvavé nepokoje.

„Jako obvykle jsme měli shromáždění, abychom si připomněli desátý březen. Po jeho skončení jsem dostal zprávu ze Lhasy, že někteří z místních obyvatel zorganizovali demonstrace. Když jsem to slyšel, velmi mě to znepokojilo a rozrušilo. Nemohl jsem nic dělat. Cítil jsem se bezmocný. Věděl jsem, že pokud opravdu probíhají demonstrace, přinesou pouze větší utrpení, více problémů. A přesně to se stalo – byly násilně potlačeny, výsledkem byla smrt a věznění mnoha Tibeťanů, kteří se jich zúčastnili. Během několika příštích dnů jsem si během meditace vizualizoval některé z místních čínských orgánů a praktikoval jeden z našich postupů, zvaný tonglen, což doslova znamená ‚dávání a přijímání‘. Snažil jsem se na sebe vzít jejich strach, zlost, podezření a jim dát svou lásku, odpuštění. Samozřejmě, že to na zemi žádný fyzický vliv nemá. Nic to na situaci nezmění. Ale po psychické stránce, víte, získat klidnou mysl bylo velmi, velmi užitečné. Byla to příležitost, jak procvičit odpuštění a soucit. Myslím si, že každý člověk má tutéž příležitost, tutéž schopnost.“

„Já se občas na Boha hrozně naštvu,“ dodal arcibiskup se smíchem.

„Když někteří z mých přátel,“ řekl dalajláma, „čelí nějakému problému, také si někdy stěžují na Buddhu – takže něco podobného.“

„Když se stane něco, co mě opravdu rozruší,“ pokračoval arcibiskup, „obvykle chodím do kaple. A tam se do Boha pustím. Prorok Jeremiáš říkával Bohu: ‚Oklamal jsi mě. Povolal jsi mě, abych byl prorokem, a já jsem ti řekl, že prorokem být nechci. A ty jsi řekl, ne, budu s tebou. Jediné, co jsi mě přiměl říct těmto lidem – lidem, které nadevšecko miluji – je odsudek.‘ A tak to dělám i já. Biblický Jeremiáš je můj oblíbený prorok právě pro tu svou poctivost. Můžete jít k Bohu a říci mu vše, co je třeba, vylít si mu srdce.“ Napadlo mě, kolikrát asi arcibiskup, stejně jako Jeremiáš, řekl Bohu, že nechce být prorokem.

„Někdy pláču, když se stane něco, kde nejsem schopen pomoci. Připustím, že jde o něco, pro co mohu udělat jen velmi málo.

Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsem si docela zoufal. Chris Hani byl jedním z našich nejúžasnějších mladých vůdčích osobností. Nebylo pochyb o tom, že se stane následníkem Nelsona Mandely. Ale pak byl zavražděn těsně před Velikonocemi, krátce před našimi prvními demokratickými volbami.

Dozvěděl jsem se o tom, zrovna když jsem byl v katedrále v Kapském Městě. Byl jsem šokovaný, stejně jako většina Jihoafričanů. Vrátil jsem se domů do Bishopscourtu. Leah mi řekla, že mi ohledně Chrise Haniho telefonovala spousta lidí. Složil jsem se a Leah mě musela držet jako dítě. Myslím, že to pomohlo, protože později jsem musel jít kázat na jeho pohřbu. A přišel obrovský dav lidí, kteří byli velmi, velmi rozzlobení. Věděl jsem, co cítí, protože jsem si tím sám prošel. A mohl jsem se k nim vztáhnout nikoli z nadřazené pozice, ale z pozice člověka, který s nimi cítí stejnou bolest a zármutek.

Je také dobré si uvědomit – a teď hovořím na základě zkušeností z našeho boje proti apartheidu – jak jsou lidé neuvěřitelně ušlechtilí. Lidské bytosti jsou ve své podstatě dobré. Přesně tady musíme začít. Vše ostatní je odchylka od normálu. Cokoliv, co se od toho odchýlí, je úchylka, i když tu a tam mohou být tyto anomálie velmi frustrující. Lidé jsou pozoruhodně, pozoruhodně dobrosrdeční, neuvěřitelní ve své štědrosti. A my jsme to měli možnost vidět obzvláště při práci Jihoafrické komise pravdy a usmíření. Bylo úžasné poslouchat lidi, kteří trpěli, nebyli to jen černoši, ale trpěli i běloši. Nejen Jihoafričané, ale i Američané.

Vzpomínám si na jednu rodinu, které zabili, opravdu brutálně zavraždili dceru. Pozůstalí přišli a řekli, že podporují udělení amnestie i pro ty, kdo jim zabili dceru tak příšerným způsobem. Rodiče dokonce založili neziskový fond na pomoc lidem v té černošské čtvrti, kde byla jejich dcera zavražděna, a zaměstnali v něm muže, který ji zabil a jehož amnestii podpořili.

Vždycky je třeba si uvědomit, že navzdory těm úchylkám, elementární vlastností lidí, celého lidského rodu, lidstva jako celku je dobrota. Lidé byli stvořeni jako dobří a skutečně dobrými být chtějí.

Ano, existuje mnoho, mnoho věcí, které nás deprimují. Ale existuje i velmi mnoho věcí, které jsou v našem světě fantastické. O těch se bohužel média ve svých reportážích nezmiňují, protože je nepovažují za zprávy.“

„Myslím, že máte pravdu,“ připojil se dalajláma. „Když se stanou špatné věci, dozvíme se o nich ze zpráv a pak je snadné dospět k závěru, že základem lidské povahy je zabíjet, znásilňovat, škodit. Pak není těžké propadnout beznaději, že naše budoucnost příliš mnoho naděje nenabízí.

Všechny tyto věci se sice stávají, ale jsou neobvyklé, což je důvod, proč se dostanou do zpráv. Existují miliony a miliony dětí, které jejich rodiče velice milují. Ve škole o ně pečují učitelé. Dobrá, může mezi nimi být čas od času i špatný učitel, ale naprostá většina z nich je laskavá a starostlivá. V nemocnici se pak každý den milionům lidí dostává nesmírné péče. Ale to všechno je tak běžné, že nic z toho média do zpráv nezařadí. Bereme to jako samozřejmost.

Když se pak díváme na zprávy, musíme si uchovat tento ucelenější pohled. Ano, sem tam se nějaká strašná věc přihodí. Není pochyb o tom, že existuje spousta velmi negativních událostí, ale v našem světě zároveň dochází ke spoustě pozitivních. Musíme mít smysl pro proporce a širší perspektivu. Pak při setkání s negativní zkušeností nepropadneme zoufalství.“

Ani jeden z těchto dvou mužů po nás nechce, abychom se dívali na svět růžovými brýlemi, ani po nás nechce, abychom svět viděli jinak, než jaký skutečně je. Arcibiskup dokonce lidi od optimismu odrazuje.

„Mluvil jste, pane arcibiskupe, velmi zaníceně o tom, že naděje není totéž jako optimismus. Mohl byste nám něco o tom rozdílu říct?“

„Naděje,“ začal arcibiskup vysvětlovat, „je něco úplně jiného než optimismus, který je povrchnější, a když se změní okolnosti, může se snadno změnit v pesimismus. Naděje je něco mnohem hlubšího.

Už jsem se zmínil o Chrisi Hanim, k jehož zavraždění došlo ve velmi kritickém bodě jednání o nové, demokratické Jižní Africe. Byli jsme na okraji propasti. Bylo to natolik závažné, že tehdejší prezident, bílý prezident Jihoafrické republiky F. W. de Klerk požádal Nelsona Mandelu, aby národ oslovil.

Ta vražda mohla vést k tomu, že se vyjednání zhroutí, ale nestalo se tak. Měli jsme štěstí, že jsme měli někoho, jako byl Nelson Mandela.

Kdybyste byl optimista, viděl byste to tak, že s atentátem na Chrise Haniho to prostě končí. To, co přimělo lidi jít dál, nebyl optimismus, ale naděje, houževnatá, neuhasitelná naděje.

Říkám lidem, že nejsem optimista, protože optimismus je v jistém smyslu něco, co závisí spíše na pocitech než na realitě. Jsme buď optimističtí, nebo pesimističtí. Naděje se naopak vyznačuje tím, že není založena na prchavosti pocitů, ale na pevném přesvědčení. Věřím, s neotřesitelnou vírou věřím, že nikdy nemůže nastat situace, kdy je všechno naprosto a úplně beznadějné. Naděje je hlubší a má velmi, velmi blízko k neotřesitelnosti. Cítíme ji tady v břiše. Není v naší hlavě. Je to všechno tady,“ řekl a ukázal na břicho.

„Beznaděj může pramenit z hlubokého smutku, ale také to může být obrana proti rizikům hořkého zklamání. U rezignace a cynismu jde o sebeuklidňující postoj, který s sebou nenese riziko syrové zranitelnosti, ale ani tragické riziko nenaplněné naděje. Zvolíme-li naději, znamená to vykročit neochvějně vpřed směrem ke kvílejícímu větru, odhalit svou hruď živlům a vědět, že bouře dřív nebo později přejde.“

Jak arcibiskup vysvětloval, naděje je protijedem proti zoufalství. Ale naděje vyžaduje víru, a to i v případě, že nejde o víru v nic jiného než jen v lidskou přirozenost nebo v to, že život bude vytrvale hledat cestu. Naděje je také živena vztahy, společenstvím, a je jedno, zda to jsou lidé kolem nás, nebo lidské společenství z pohledu dlouhé historie, které zahrnuje osobnosti, jako byl Gándhí, King, Mandela a bezpočet dalších. Zoufalství nás obrací dovnitř. Naděje nás posílá do náruče druhých.

A pak se arcibiskup otočil ke mně a doložil to příkladem, který byl jak osobní, tak zároveň univerzální.

„V mnoha ohledech je to stejné jako láska. Proč jste požádal Rachel o ruku? Co vás přimělo si myslet, že váš vztah vydrží? Žádný důkaz jste neměl. Mnoho lidí prošlo stejným obdobím šílené zamilovanosti, jako jste zpočátku zakoušeli i vy. A o několik let později se rozvedli. Ale vy jste v hloubi svého bytí věděl, že ona je pro vás ta pravá, stejně jako ona si musela říct, že vy jste pro ni ten pravý. A vidíte,“ řekl s
 

Help, FAQ
Help, FAQ
Hotline